Sloboda bdelosti

meditačný zásed s Romanom Mieslerom

10.4. – 13.4. 2014

Pozývame vás na predĺžený víkend, kedy budete môcť pomocou intenzívnych

meditačných techník v sede a chôdzi pracovať s vašou všímavosťou a

dotknúť sa vlastnej múdrosti a súcitu v každom okamihu. Presnosťou a jasným

pohľadom môžete spochybniť všetky vaše životné „istoty“ a zažiť si vašu myseľ v

stave „neviem“, čím sa môžete dotknúť jej/vašej skutočnej podstaty.

Na zásede budeme:

• Rozvíjať neprerušované spontánne vedomie prítomnosti, striedavo v sede,

v chôdzi aj pri všetkých ostatných činnostiach – byť naplno tu a teraz

s ľahkosťou a uvoľnenosťou.

• Rozvíjať Milujúcu Múdrosť prostredníctvom cvičení mettá a tonglen.

• Bdelosťou a súcitom nadväzovať úprimný vzťah zo sebou a všetkým okolo.

• Odhaľovať sebaklamy brániace nám v nazeraní a žití Pravdy.

• Učiť sa, že všetko v živote je použiteľné, všetko je cestou.

Cena seminára: 78 € (cena zhŕňa ubytovanie, vegetariánsku stravu, organizačný

poplatok.) Príspevok pre Romana za vedenie seminára je dobrovoľný, budete môcť

na mieste prispieť vo forme daru a rozvinúť tak štedrosť).

Seminárom sprevádza: Roman Miesler - jeho 22 rokov trvajúca prax zahrňuje

učenie advaity, vipassanové meditácie a techniky tibetského buddhismu. V

meditačných seminároch, ktoré vedie kladie, dôraz na celkový rozvoj, zemitosť,

otvorenosť, súcitenie a nepretržitú - kontinuálnu meditáciu, ktorá nie je odlišná

od bežného zdravo vedeného života. Pochádza z Olomouca, Česká republika.

Momentálne tiež sprevádza ľudí v meditačnom ústraní a ústraní v tme v Zaježovej.

Prihlasujte sa zaslaním mena, priezviska, vašej adresy a telefónu na:

zajezova@zivica.sk - na tomto e-maile a čísle 0917 517 267 získate aj bližšie informácie.

Prihlásenie je potrebné potvrdiť do 3.4. 2014 úhradou časti poplatku vo výške

46 eur na účet 2925860781/1100. Variabilný symbol 032014. Do správy pre príjemcu

prosíme uveďte vaše meno.

Drahí Priatelia,

s radosťou Vám oznamujeme a srdečne Vás pozývame na meditačný víkend v Gaderskej Doline.

Seminár bude viesť Roman Miesler a bude tradične zameraný na rozvoj bdelej prítomnosti a súcitu.

Začiatok v piatok 29.novembra o 20:00, koniec v nedeľu 1.decembra 12:30 obedom.

Ubytovanie: luxusné, v nových apartmánoch uprostred nádherného Národného Parku Veľká Fatra.

http://www.gaderskadolina.sk/

Strava: vegetariánska

Cena: 40eur, ubytovanie a strava, v cene nie je zahrnutá odmena pre Romana, tá je dobrovoľná na konci seminára.

Záloha: 20eur, nevratná

Registrácia: cestakprebudeniu@gmail.com

0917 721 431

srdečne zdravia

Branislav a Katarína Božík

Romanom Mieslerom nás bude sprevádzať Cyklom meditačných zásedov

Aby se náš život stal jedním celkem, cestou růstu moudrosti a vnitřního zdraví, je potřeba rozvíjet několik kvalit, které jsou nám sice vrozené, ale pokud je nepoužíváme, jsou nám více méně k ničemu. Tyto kvality je potřeba používat, žít součastně, ale pro jejich dostačující rozvoj je moudré věnovat se jim zpočátku odděleně. Proto budou meditační zásedy v roce 2012 rozdělené do čtyř na sebe volně navazujících částí. Učení bude sice rozděleno do čtyř částí, to však neznamená, že půjdeme od začátečnické úrovně po vysokou (od něčeho, co se stane díky naší „vyspělosti „ už nepotřebné). Naopak, vše na sebe navazuje, doplňuje se. Jedna rozvinutá schopnost se používá a je nezbytná s jiným pochopením i v dalších částech stezky. Je proto vhodné absolvovat všechny části postupně jako budou po sebe nasledovat, ale pokud se nedá jinak, lze je absolvovat i jednotlivě.

USEBRÁNÍ (KLID / VIPASSANA)

26.1. – 29.1. 2012 Vzdelávacie centrum Zaježová

Zaměříme se na základní schopnost plného soustředění, schopnost vidět přesně, detailně a hlavně pravdivě, dále na budování jasného kontaktu se sebou a světem a na učení se opravdové disciplíně – kázni, která je nevynucená, hravá a přirozená. Pracovat tedy budeme hlavně s meditací klidu a láskyplnosti (tzv. šine a metá) a o něco méně s všímavostí – vipassanou.

VŠÍMAVOST (VIPASSANA / KLID)

5.4. – 9.4. 2012 Vzdelávacie centrum Zaježová

Zaměříme se převážně na všímavost – vipassanu a o něco méně na klidové meditace. Budeme více zaměření na celek než na detaily, tedy přiblížíme se běžnému životu: emoce, myšlenky, postoje, přesvědčení, klamy, naše divadelní představení, které hrajeme neustále před druhými i sami před sebou, chápání opravdových příčin, práce se základními nečistotami mysli -touha,odpor,nevědomost. Jednoduše soustředěná pozornost z prvního zásedu bude tnout do živého.

SOUCIT (SOUCIT / VIPASSANA)

24.8. – 30.8. 2012 Vzdelávacie centrum Zaježová

Aby se meditace nestala příliš neživotnou a strnulou analýzou, nebo blaženým spočinutím, ale aby jsme si dovolili dotknout se opravdové bídy i vznešenosti našich životů, budeme na tomhle zásedu rozvíjet soucitný postoj. Otevřeme se s štědrosti, plně všemu dobrému i zlému v našich životech, dáme se plně stranou a s vipassanovou přesností a odstupem budeme jemně, ale bez umrtvení „jistotami“ odřezávat ty části, které jsme až doposud považovali za „sebe či své“ . „Já jsem toto a jsem odlišný od toho druhého, toto jsou mé názory, práva, život…“já medituji, co dělám má smysl“…..Jednoduše se pokusíme pustit všech jistot a sebepotvrzení velkým krokem do prázdna.

POZNÁNÍ (VIPASSANA / SOUCIT)

31.10. – 4.11. 2012 Vzdelávacie centrum Zaježová

Když zpochybníme přesností a jasným pohledem všechny naše „jistoty“a mysl bude pouze „NEVÍM“, začneme se zabývat JEJÍ -NAŠÍ PODSTATOU. Pozornost půjde od toho, co se hýbe a mění, k něčemu co vnímá, ví. Pokusíme se prožít co je tou úplnou moudrostí a soucitem a nejen dílčími názory či pocity a jaký je vztah mezi mnou a světem, což je úplné a nanejvíš praktické spojení duchovna s všedním životem. Bez hledání opory a sebepotvrzení venku obrátíme náš svět vzhůru nohama, až zjistíme, že teprve teď stojíme opravdu nohama na zemi.

Zásedy sa udejú vo Vzdelávacom centre Zaježová.

Organizačné info:
Katka Hipšová - zajezka@zivica.sk , 0917 517 267

Info ohľadom zmyslu a náplne zásedov:
Roman Miesler - 0918 301 664

14. – 16.október 2011, Gaderská dolina, Veľká Fatra - Meditačný seminár s Romanom Mieslerom

Drahí priatelia,
s radosťou Vám oznamujeme a srdečne Vás pozývame,
na tématický intenzívny meditačný seminár

Myšlienky, impulzy k aktivite,
rozhodovanie sa..

Skrátka a dobre
co s námi hýbe, proč a kam...??
Kde a co v tom všem jsem já...????
________________________

14. – 16.október 2011 Gaderská dolina, Veľká Fatra

Obsah a kvalita nášho života je z veľkej miery ovplyvnená
našimi myšlienkami a impulzami k aktivite, reakcii.

Všetky rozhodnutia od menej dôležitých až po najzávažnejšie,
robíme na základe myšlienok, pocitov, impulzov.

Čo to ale vlastne je – myšlienka, pocit, impulz ?

Ako a odkiaľ vzniká ?

Ako vieme zistiť jej dôveryhodnosť ?
... ?

Tento seminár nám ponúka možnosť oboznámiť sa a spriateliť s nám prirodzenou kvalitou, s bdelým uvedomením. Bdelé uvedomie rozpoznáme, necháme ožiť a dovolíme si osvetliť kľúčové otázky ohľadom myšlienok, pocitov, impulzov a najmä otázku nás.. kto som ja?

Seminárom nás bude viesť Roman Miesler.

Intenzita: stredná, vhodné aj pre začiatočníkov.

Obsah: 70% meditačná prax, 20%teória, 10% osobné rozhovory s Romanom.
_____________________________________________________________

Cena: 40eur, v cene nie je zahrnutá odmena pre Romana,
tá je dobrovoľná na konci seminára.

Ubytovanie: luxusné, v nových apartmánoch
uprostred nádherneho Národného Parku Veľká Fatra.
http://www.gaderskadolina.sk/

Strava: vegetariánska

Záloha: 20eur, nevratná

Registrácia: cestakprebudeniu@gmail.com

B&K&R

To, co přesahuje meditaci - YONGEY MINGJUR RINPOČHE

Preklad: Michal Tirthan

To, co přesahuje meditaci

/// Beyond Meditation

YONGEY MINGJUR RINPOČHE



Zakotveni v naší formální praxi meditace, můžeme spočinout v (-$into$) ohromném, otevřeném bdělém vědomí, jež je naše nejzazší přirozenost.

YONGEY MINGJUR RINPOČHE vypráví příběh svého vlastního uvedení do Velké Dokonalosti.



MÉ UVEDENÍ do světa Velké dokonalosti (v Tibetštině Dzogčhen) se událo, když jsem byl jen malým chlapcem. První léta svého života jsem strávil ve vesničce mé matky poblíž tibetsko-nepálské hranice. Od do svého mládí jsem se tam nevrátil, ale jasně si pamatuji masivní hory se sněhovými čepicemi, které se tyčily nad námi po všech stranách, a louky plné květin natahující se po dně údolí obklopujícího naši vesnici. Z vnějšího pohledu byste si pomysleli, že jsem se narodil v kouzelném životě. Žil jsem na jednom z nejkrásnějších a nejpoklidnějších míst na Zemi, obklopen lidmi, kteří mne velmi milovali. Nedosti na tom, starší z mé rodiny byli známí duchovní učitelé, takže od doby, kterou si vybavuji, jsem byl vystaven praxi meditace a její moci přeměňovat mysl.

Přes idylické okolí a silná pouta, která jsem sdílel se svou rodinou, se můj život obrátil jednoho roku směrem k horšímu. Když jmi bylo asi sedm let, začal mé bytosti vládnout hluboký, stravující pocit obav. Nemohl jsem přijít na to, co se mi děje a nebo proč. Pouze jsem věděl, že i ta nejmenší věc – jako bouře nebo příjezd cizince – může uvrhnout mou mysl do chaosu. Z jícnu mého žaludku se někdy vzedmul strach a mou mysl vyplnily hrozivé myšlenky, zanechajíce mě paralyzovaného pocitem, že se má stát cosi hrozného. Toto obtížné údobí mi poskytlo mocnou motivaci zkoumat svou mysl a pocity. Přestože jsem v té době o meditaci příliš mnoho nevěděl, měl jsem vágní pocit, že by mi mohla pomoci nakládat s mou úzkostí. Chvíli jsem se snažil meditovat sám, ale krom několika prchavých okamžiků niterného míru mě pocit děsu dále pronásledoval jako stín.

Většinou jsme v zimě cestovali s matkou z naší vesnice v horách do Káthmandú, kde jsme trávívali šest měsíců s mým otcem, velkým mistrem meditace Tulku Urgjen Rinpočhem. Jap Rinpočhe, jak jsem ho emotivně nazýval, žil v malé poustevně v okolí Káthmandského údolí, kde vyučoval svému jedinečnému stylu bezúsilné meditace studenty z celého světa. Ráno mniši a jeptišky z jeho poustevny přicházívali obdržet nauky o meditaci nebo rituálech Tibetského Buddhismu a o večerech vyučoval své netibetské studenty. Často jsem tiše sedával po straně a naslouchal, jak učil.

Přestože jsem opravdu nerozuměl mnoho z toho, co říkal, prahnul jsem po klidné pokoře, již vyzařoval.

Zpočátku jsem byl tak nesmělý, že jsem nedokázal sebrat odvahu požádat jej, aby mě učil o meditaci, ale po chvíli se má úzkost stala tak intenzívní, že to přerazilo můj stud. Stále jsem nedokázal požádat svého otce přímo, ale velmi jsem prosil mou matku, aby ho požádala za mě. Byl jsem radostí bez sebe, když mi sdělila zprávu, že souhlasil s vyučováním mne.

V téže době, kdy jsem začínal s meditací, jsem se učil číst a psát. Odpoledne jsem sedával s mým otcem v jeho meditačním pokoji, který měl rozměrné okno, z nějž šlo vidět na celé údolí. Coby součást své denní praxe recitoval text zvaný Vzácná pokladnice základního prostoru jevů, který je považován za jednu z nejelegantnějších prací o Velké dokonalosti, nejhlubších a nejceněnějších nauk linie mého otce. Můj otec používal tento text za účelem naučit mě číst. Jak jsme seděli spolu v jeho malé poustevně, zpívával slova z knihy v nádherné melodii a žádal mě o jejich zopakování. Pak jsem se podle svých nejlepších schopností snažil ho imitovat a dychtivě jsem čekal na jeho hodnocení. V té době jsem myslel, že mi jen pomáhá naučit se číst, ale při pohledu zpět vidím, že mě ve skutečnosti uváděl do báze, cesty a plodu Velké dokonalosti.



ZÁKLAD-BAZE VELKÉ DOKONALOSTI

Mohli byste si myslet, že během hodin, po které jsem se učil zpívat slova z Vzácné pokladnice, jsem (do ní) postupně pronikl, ale ve skutečnosti jsem neměl žádný pojem o tom, co znamenala. Pro mě byla kniha jen svazkem podivných termínů, které nic neznamenaly, ale líbila se mi pro konejšivou melodii, kterou můj otec používal, když mi ji zpíval. Jednoho dne, kdy jsme spolu seděli v jeho pokoji recitujíce a meditujíce, zaznamenal jsem slovo, které jsem mnohokráte slyšíval svého otce říkat, když vyučoval své studenty. „Co znamená toto slovo?“, zeptal jsem se, ukazujíc na tibetské slovo kadag.

„Ó, to je velmi důležitý termín“, odpověděl, potěšen mým zájmem. „Pamatuješ si, co jsem říkal studentům posledně večer o skutečné přirozenosti mysli?“ Pravda byla, že jsem nerozuměl mnoho z toho, co říkal, když vyučoval, takže jsem pohlédl dolů a v rozpacích kroutil hlavou.

Vida mou reakci, jemně mě poklepal po rameni a řekl, „Není vůbec potřeba se cítit zaražen/rozpačitý. Když jsem já byl mladý, musel jsem se naučit významu všech těchto slov právě tak, jako ty.“ Pak se na chviličku odmlčel a pohlédl na mne s takovým dojetím, že celé mé rozpaky se rozpustily. „To, co jsem učil studenty minulý večer, bylo, že naše pravá přirozenost je zcela čistá a dobrá. Slovo, na které jsi se mě ptal, kadag, znamená ‘čisté od samého počátku’. Ač to tak mnohdy nemusí v tomto případě vždy vypadat, není ani toho nejmenšího rozdílu mezi tvou pravou přirozeností a Buddhovou. Ve skutečnosti i pes má tuto původní čistotu.“

„Co znamená čistota?“, zeptal jsem se.

„Čistota znamená, že naše pravá přirozenost je již zcela dokonalá a úplná,“ pokračoval. „Ani zmatek, ani strach nemohou změnit tuto niternou čistotu. Nezhoršuje se, když trpíme, ani se nezlepšuje, když se stáváme osvícenými jako Buddha. Nepotřebujeme k ní nic přidávat ani od ní nic odebírat, ani nemusíme nic dělat, abychom ji získali. Je zde s každým z nás a v každém okamžiku, jako diamant v dlani naší ruky.“

„Když je naše přirozenost tak úžasná,“ zeptal jsem se, „proč pak trpíme?“

„To je dobrá otázka,“ odpověděl. Problémem není, že potřebujeme získat něco, co již nemáme, nebo že se potřebujeme zbavit věcí, které se nám nelíbí. Buddha se nemůže magicky objevit a odebrat všechno naše utrpení a zmatek. Problémem je, že nerozpoznáváme, co již máme s sebou. Tolik se necháváme uchvátit v dramatech našich životů, že nevidíme zářivou čistotu našich vlastních myslí. Tato přirozenost je s námi i když se cítíme ustrašeni, osamoceni a nahněváni.

Podíval jsem se vzhůru na otcův obličej a z hloubi mého nitra se vzedmul pocit ohromné lásky a respektu. Stále jsem plně neuchopil to, co se (mě) snažil naučit, ale , ale začal jsem se otevírat možnosti, která byla více k žití, než všechny myšlenky a pocity naplňující mou mladou mysl. To, do čeho mě právě uvedl, byl/a základ/baze Velké dokonalosti, vnitřní realita, kterou objevujeme na duchovní stezce.



STEZKA VELKÉ DOKONALOSTI

S touto nově nalezenou důvěrou jsem pokračoval v meditaci na vlastní pěst. Přestože jsem stále neměl přímou zkušenost toho, co se mě snažil naučit můj otec, brzy jsem shledal, že zaměřením své mysli na něco jsem schopen nalézt stav klidu. Přes tento rozvoj jsem stále myslel na meditaci coby na něco, co mi může pomoci zbavit se těch částí sebe sama, které nemám rád. Upřímně jsem doufal, že meditace mě povede do šťastných, pokojných stavů mysli, kde se mě panika a strach nemohou dotknout. Jak jsem brzy zjistil, bylo nicméně to, k čemu mě vedl otec, mnohem radikálnější, než toto.

Po několik dalších měsíců jsem pokračoval v návštěvách svého otce a ten mě vyučoval více o Velké dokonalosti. Mnohdy jsme ani vůbec nehovořili, sedíce spolu. Můj otec prostě sedával před velkým oknem a hleděl do oblohy, zatímco jsem tiše seděl vedle něj a snažil se meditovat. Zoufale jsem chtěl jeho ocenění, takže jsem se vždy snažil co nejlépe imitovat to, co by podle mě měl dobrý meditující dělat. Seděl jsem rovný jako jedle a snažil se vypadat, jako bych byl ponořen v nějaké hluboké zkušenosti, zatímco jsem ve skutečnosti jen opakoval ve své mysli mantru a snažil se neztratit v myšlenkách. Příležitostně jsem otvírával oči a pokukoval vzhůru na svého otce doufajíc, že si všimnul mé dobré meditační pozice a schopnosti sedět po tak dlouhou dobu.

Jednoho dne, jak jsme společně v tichosti seděli, jsem na něj vprostřed své meditace letmo vzhlédl a k mému překvapení jsem shledal, že se dívá dolů na mne. „Medituješ, synu?“ zeptal se.

„Ano, pane“, řekl jsem hrdě, naplněn radostí, že si toho konečně všimnul.

Má odpověď ho zdánlivě velmi pobavila. Na pár okamžiků se odmlčel a pak jemně řekl, „Nemedituj.“

Má pýcha vyšuměla. Po měsíce jsem se co nejlépe snažil kopírovat ostatní meditující, kteří přicházeli k mému otci. Naučil jsem se nějakým krátkým modlitbám, sedět ve správné pozici a usilovně se snažil zklidnit mou neklidnou mysl. „Myslel jsem, že bych měl meditovat“, řekl jsem roztřeseným hlasem.

„Meditace je lež“, řekl. „Když se snažíme kontrolovat mysl nebo se držet zkušenosti, nevidíme vrozenou/inherentní dokonalost přítomného okamžiku.. Ukázajíc skrze okno, pokračoval, „Podívej se ven na modrou oblohu. Čisté bdělé vědomí je jako obloha, bez hranic a otevřené. Je stále zde. Nepotřebuješ ho vytvářet. Vše, co musíš dělat, je spočinout v něm.“

Na okamžik se všechny mé naděje a očekávání ohledně meditace zhroutily a já jsem zakoušel záblesk bezčasového bdělého vědomí.

Po několika minutách pokračoval, „Jakmile jsi jednou rozpoznal bdělost, není nic ke konání. Nemusíš meditovat nebo se jakkoli snažit měnit svou mysl.“

„Jestliže není nic ke konání,“ zeptal jsem se, „znamená to, že nemusíme praktikovat?“

„Přestože není nic ke konání, potřebuješ se sblížit s tímto rozpoznáním. Také potřebuješ kultivovat bódhičittu a oddanost, a vždy zapečetit svou praxi věnováním zásluh, aby všechny bytosti mohly rovněž rozpoznat svou vlastní pravou přirozenost. Důvodem, proč stále/přesto potřebujeme praktikovat, je zpočátku máme pouhé porozumění pravé přirozenosti mysli. Sblížením se s tímto porozuměním znovu a znovu se nicméně toto postupně transformuje (=přemění) v přímou zkušenost. Přesto i poté stále potřebujeme praktikovat. Zkušenost je nestabilní, takže když se kontinuálně nesbližujeme / nepokračujeme ve sbližování s čistým bdělým vědomím, může se nám ztratit z dohledu a můžeme se opět nechat chytit v myšlenkách a emocích. Na druhé straně, jsme-li v praxi pilní, může se tato zkušenost transformovat (=přeměnit) v realizaci, kterou nikdy nemůžeme ztratit. Toto je stezka Velké dokonalosti.“ S těmito slovy přestal hovořit a společně jsme pokračovali ve spočívání v čistém bdělém vědomí, shlížejíce do hluboké modři oblohy nad Káthmandským údolím.

Cesta k Prebudeniu

http://cestakprebudeniu.wordpress.com/

16-27 November 2011, Slovensko

11-dňové intenzívne meditačné sústredenie – ústranie pod vedením:

Lámu Tsonyho a Lámu Čhoepela

Toto meditačné sústredenie -ústranie bude zamerané na skúmanie a rozvoj vrodených kvalít mysle: otvorenosti a ľahkosti radostného bytia, jasnosti a porozumeniu tomu čo je v živote skutočne dôležité, otvorenejšej prepojenosti so svetom a ostatnými bytosťami.

Objavovanie týchto kvalít nám môže pomôcť prekonať prekážky, ktoré bránia ich slobodnému prejavu. Postupne môžeme nadobudnúť schopnosť počuť a vidieť ľudí takých akí v skutočnosti sú; a nie skrz naše filtre a závoje. Aby sme mohli skutočne pomáhať druhým, potrebujeme túto jasnosť mysle. Keď je myseľ jasná, vhľad sa dostaví prirodzene.

Meditácia

Aby sme žili mier, treba skrotiť myseľ. Myšlienky by mali byť kontrolované. Preto potrebujeme pestovať meditáciu pokojného bytia (shamatha/šinä) na rozvinutie bdelej, precíznej prítomnosti, a na tomto základe nechať vyvstať a rozvinúť nepodmienené nežné uvedomenie Bodhičitty (osvieteného postoja mysle/srdca.)

Keď sa viac stabilizujeme v pokojnom bytí a osvojíme si meditáciu uvedomenia (vipashyana/lhathong/vipassana) , môže sa objaviť vhľad do podstaty mysle/bytia. A tak sa ozdravovať k čírej múdrosti a oslobodeniu od všetkých foriem ilúzie.

Hlavnou inšpiráciou pre sústredenie/ústranie je Šamar Rinpoče a jeho inštrukcie v komentári k praxi Tréningu Mysle ako sú uvedené v jeho knihe The Path to Awakenig (Cesta k Prebudeniu). Šamar Rinpoče je učiteľom Lamu Tsonyho aj Lamu Čhoepela.

Denný program

Počas denných meditačných blokov budeme skúmať techniky ktoré nám pomôžu usadiť myseľ/bytie v sebe samom, a odhaliť našu bytostnú dobrotu/nehu a prirodzenú jasnosť vnímania a porozumenia. Meditácia v sede sa bude striedať s meditáciou v chôdzi. Chvíle zdieľania s otázkami a odpoveďami nám umožnia pomôcť si navzájom v rozvoji hlbšieho porozumenia bytiu/mysle.

Bude vyhradený čas na súkromné rozhovory s Lámom Tsonym a Lámom Čhoepelom týkajúce sa praxe.

Predbežný program:

7 - 8 meditácia

8 – 9 raňajky

9 - 12 meditácia - v sede/v chôdzi/v sede - 15min prestávka - v sede/ v chôdzi/v sede

12 – 15 obed, oddych

15 – 18 meditácia - v sede/v chôdzi/v sede - 15min prestávka - v sede/ otázky a odpovede

18 - 19 večera, oddych

19 – 21:30 vysvetlenie k praxi, reč dharmy, otázky a odpovede, meditácia

Niekoľko jednoduchých pravidiel

Aby sa nám ľahšie praktikovalo strava bude vegetariánska, bez ťažkého jedla popoludní.

Pre uľahčenie bdelej, precíznej prítomnosti a uvedomenia účastníci budú požiadaní, aby láskavo dodržiavali disciplínu ústrania založenú na piatich pravidlách/princípoch: zdržať sa zabitia akejkoľvek bytosti, zdržať sa kradnutia, zdržať sa akejkoľvek sexuálnej aktivity, zdržať sa klamania, zdržať sa alkoholu a iných omamných látok.

Všetci účastníci budú požiadaní o dodržiavanie Vznešeného Ticha od začiatku ústrania až do rána posledného celého dňa. Vznešené Ticho znamená ticho tela, reči a mysle. Upustíme od akejkoľvek formy komunikácie so spoluúčastníkmi, či už prostredníctvom gest, posunkovej reči, písaných odkazov, atď. S učiteľmi ústrania sa však môžete rozprávať kedykoľvek to bude potrebné alebo počas Otázok a odpovedí.

Všetci účastníci s dobrou vôľou- začiatočníci alebo takmer Prebudení – sú veľmi vítaní.

Miesto

Meditačné sústredenie sa uskutoční v príjemnom prostredí Malých Karpát, medzi Modrou, Harmóniou a Zochovou chatou, v penzióne Univerzitka (www.univerzitka.sk

). Penzión je v lese, izby sú svetlé a priestranné.

Cena

250 – 300 eur

Cena je zatiaľ predbežná, nakoľko zavisí od počtu účastníkov. Cena bude zahŕňať ubytovanie, plnú penziu a organizačné náklady. V cene nebude zahrnutá odmena pre učiteľov a pre tlmočníčku – tieto budú dobrovoľné. Nedostatok financií nie je dôvod nezúčastniť sa, v prípade finančných problémov nás prosím kontaktujte a dohodneme sa.

Registrácia

Registráciu prosíme neodkladať, pre výrazné zjednodušenie organizácie.

Registrujte sa prosím na cestakprebudeniu@gmail.com Je potrebné zaplatiť zálohu 75 euro; bližšie informácie o úhrade obdržíte po registrácii.

Katka: 0918 628 661

Braňo: 0917 721 431

Podpora

Ak by ste radi túto akciu, akýmkoľvek spôsobom podporili ( organizačne, propagačne, finančne.. atď) prosím kontaktujte nás, preberieme možnosti.

Šamar Rinpočhe - Meditácia/Meditation

Meditácia

Z prednášky Šamar Rinpočheho v Los Angeles, 4. októbra 2002

zdroj: bodhipath.sk

Meditácia prináša praktikujúcemu dve úrovne úžitku. Prvým úžitkom je bezprostredné zlepšenie podmienok každodenného života. Meditačná prax vedie k stíšenej, pokojnejšej a uvoľnenejšej mysli. Pretože myseľ je uvoľnenejšia, udalosti, ktoré nás zvyčajne vyrušujú, sa zdajú byť menej dôležité a prestaneme ich brať tak vážne. Takže meditáciou sa myseľ učí byť nezávislou na vonkajších podmienkach a okolnostiach. Myseľ, ktorá nie je ovplyvnená vonkajšími podmienkami, je potom schopná objaviť svoju vlastnú stabilitu a pokoj. Stabilná myseľ, tá, ktorá nie je vyrušovaná, vedie k tomu, že v našich životoch zažívame menej utrpenia. Toto je bezprostredný úžitok z pravidelnej meditačnej praxe.

Dlhodobý úžitok meditácie je, že keď je myseľ upokojená, postupne sa očisťuje od základnej nevedomosti, čo nakoniec vedie k buddhovstvu — osvieteniu. V tomto stave osvietenia už neexistuje zmätenosť bežného každodenného života.

Aby myseľ zažívala upokojenie a stíšenie, musí sa naučiť zotrvať stála. Toto nie je pre myseľ zvyčajný spôsob prežívania. Myseľ je obyčajne nepokojná, neustále v pohybe, myslí na množstvo rôznych vecí. Na príčiny tohto stavu sa musíme pozrieť hlbšie. Od času nemajúceho počiatok až do prítomného okamihu sme si vypestovali, spôsob nazerania na veci, založený na dualite. Máme silný pocit "Ja", osobnej existencie v dôsledku niečoho, čo nazývame pripútanosť k egu. Z toho pramení dojem oddelenosti vonkajších objektov od ega. Tento omyl v sebe nevyhnutne zahŕňa vzťah medzi "Ja" a svetom okolo nás, objektami, s ktorými prichádzame do styku. Toto je dualistické prežívanie sveta, ako ho zažívame všetci. Z tohto základného pocitu duality vznikajú všetky druhy myšlienok, predstáv a pohybu v mysli. Preto, keď spočiatku začíname meditovať, prežívanie našej mysle je vzdialené od pokoja alebo uvoľnenia. Je to tak preto, že myseľ je úplne rozptýlená silnou aktivitou vo vzťahu k vonkajším objektom. Toto je hlavná príčina — takto vzniká mentálne rozptýlenie.

Aby táto nestabilná myseľ ostala stabilná na jednom mieste, musíme použiť metódu tréningu mysle. Týmto spôsobom si myseľ privyká na zážitok stability. Preto pri meditácii dávame mysli jediný objekt, na ktorom má spočinúť.

Predtým, než začneme meditovať, mali by sme rozumieť, čo myseľ v skutočnosti je, aké má vlastnosti. Myseľ nie je vec, nie je to materiálna substancia, pevný objekt. Pozostáva z podstaty vedenia. Má túto schopnosť. Myseľ je jednoducho sledom momentov uvedomovania si, momentov bdelosti alebo momentov vedenia. Vo svojej podstate je myseľ bez prekážok, je obrovská, neobmedzená. Myseľ nie je entitou, ktorá existuje sama osebe a ktorá trvá určitý čas. Tým, že myseľ vstupuje do vzťahov s objektami, vzniká séria neustále sa meniacich jednotlivých vnemov, takže myseľ nie je jedna pokračujúca vec – je nestála. Teda, táto myseľ, ktorá má schopnosť vedieť a je vo svojej podstate bez prekážok, musí byť trénovaná, aby ostala stabilnou.

Potrebujeme stabilitu, aby myseľ rozpoznala svoju pravú podstatu. Bez tejto stability myseľ nie je schopná rozpoznať samu seba. Myseľ má schopnosť vedieť alebo rozpoznať svoju vlastnú nestabilitu, svoju nestálosť. Pretože je svojou podstatou niečím, čo vie, môže mať vedomosti o sebe, vedomosti o tom, že nie je stabilná. Práve na základe tejto vedomosti, na základe porozumenia sebe samej sa myseľ môže učiť byť stabilnou. Takže táto myseľ, napriek tomu, že je nepokojná, neustále v pohybe, rozpoznáva túto nestabilitu a dokáže ju transformovať. Je to celkom odlišné napr. od vetra. Vietor sa tak isto neustále hýbe, ale pretože neobsahuje myseľ, nemôže vedieť, že sa hýbe a teda sa nemôže utíšiť. Nedokáže sa stabilizovať. Je to tento vediaci aspekt mysle, ktorý umožňuje mysli na sebe pracovať.

Nestabilita mysle nebude trvalo odstránená jednoducho meditáciou. Potrebujeme, aby myseľ poznala svoju vlastnú podstatu, aby sme ju stabilizovali. Keď myseľ spozná svoju vlastnú podstatu, môže dosiahnuť skutočnú stabilitu. Myseľ môže zažívať priamo samu seba. To znamená, že myseľ je schopná zažívať svoju pravú podstatu, bez prekážok, bez lipnutia a fixácie na nekonečný prúd mentálneho obsahu — našich myšlienok, vnemov a konceptov. Zvykneme sa upínať na to, čo sa v mysli objavuje, akoby naša vlastná verzia bola celkom pevná a skutočná a strácame tak perspektívu rozpoznať neobmedzenú kvalitu mysle. Hovoríme, že pravou podstatou mysle je prázdnota. Pod prázdnotou rozumieme, že myseľ je číra, že sa v nej nenachádza čohokoľvek pevné, stále či existujúce samo osebe.

Ak nemeditujeme na myseľ takú, aká je, teda na naše osobné prežívanie mysle v danom momente, nebudeme schopní jasne vidieť aká je myseľ nepokojná, ako je neustále rozrušovaná nekonečným prúdom myšlienok. Keď pochopíme, že nie sme schopní zažívať stabilnú myseľ, porozumieme, že je potrebné ju trénovať, krotiť, priniesť ju do stavu pokoja a stability. Na tréning mysle však potrebujeme referenčný bod. Potrebujeme dať mysli niečo na čo by sa zamerala. V Buddhových učeniach sú vysvetlenia o rôznych pomôckach alebo referenčných bodoch na stabilizáciu mysle. Spomedzi týchto pomôcok Buddha zdôrazňoval metódu spočívania mysle na dychu. Buddha vysvetlil, že u živých bytostí je myseľ v úzkom spojení s telom. Teda myseľ a telo sú v úzkom vzťahu, hlavne myseľ a jemný energetický systém tela. To znamená, že jeden spôsob dosiahnuť zažitok pokoja je cez prácu s dychom, pretože dýchanie má vzťah k telu aj k jeho jemným energiám. Preto inštrukcie k počiatočným meditáciám odporúčajú počítanie dychov.

Prvá meditačná technika na krotenie mysle sa nazýva meditácia pokojného spočívania, (skt. šamatha, tib. šinä). Šamatha pozostáva zo šiestich krokov. Počítanie dychu, nasledovanie dychu a spočívanie na dychu sú prvými troma krokmi. Po tom, čo ich dlhší čas praktikujete, sa myseľ stáva krotkou. Potom postupujete k ďalším trom krokom založeným na koncentrácii na dych. Tu používame analýzu, aby sme videli prepojenie mysle a dychu. Prostredníctvom tejto analýzy si uvedomíte prázdnu podstatu mysle. Dokážete rozvinúť intuitívnu vnímavosť pre myseľ a potom sa s ňou môžete hrať. Môžete zmeniť koncentráciu, obraz, na ktorý ste zameraní a poznať, že myseľ je ako prelud, s ktorým sa môžete hrať. Potom sa sústredíte na podstatu objektov, aby ste videli esenciálnu prázdnotu javov. Tým dovŕšite šamatha, prax sústredenia, ktorá trénuje myseľ.

Cieľom jednodňových učení, ako je toto, je vytvoriť prehľad rôznych krokov meditačnej praxe. Keď príde rad na výuku samotnej meditačnej techniky, potom je lepšie mať systematickú sériu prednášok na úplnom základe tak, aby ste mohli postupne rozvíjať vaše pochopenie meditačnej praxe.

Keď používame meditačnú metódu počítania nádychov a výdychov, počítame jednotlivé cykly dýchania (nádych a výdych sú jedným úplným cyklom). Najprv počítame plynule od jedného po piaty, tak, aby sme dosiahli spočinutie mysle bez straty koncentrácie počas týchto piatich nádychov a potom pokračujeme v opakovaní tohto procesu. Keď cítime, že to dokážeme spraviť ľahko, zvýšime počet cyklov, ktoré počítame, ale len na dobu, kým sme schopní ostať nerušení. Celý čas spočíva myseľ na dychu a nie je ničím rozptýlená. Používaním tejto metódy časom dosiahneme počet tisíc nádychov bez toho, aby nám myseľ kamkoľvek zablúdila. Toto tvorí mieru určitej úrovne stability, kedy je myseľ úplne pod kontrolou. To je to, čomu hovoríme upokojená nerušená myseľ alebo skrotená myseľ. Prostredníctvom tejto praxe rozvíjame v našej meditácii vnútorný prežitok nerušenosti. Ako zlepšujeme naše schopnosti v tejto meditačnej technike, prichádza nepretržitý zážitok ľahkosti a nerušenosti mysle. Toto je výsledkom praxe šamatha.

Vo všeobecnosti, keď príjmame učenia o meditácii, nie je obvyklé opisovať všetky rôzne meditačné techniky počas jednej prednášky. Musíme sa systematicky učiť praktikovať danú meditáciu, od správnej meditačnej pozície na začiatku. Správna pozícia v meditácii je prvým predmetom, ktorý je potrebné vyučovať. Potom nasleduje druhá séria vysvetlení, ktorá opisuje, ako sa myseľ učí spočívať v meditácii na objekte. Potom, v treťom stupni vysvetlení, sa učíme rozlišovať chyby nesprávnej meditácie a spôsob, ako predchádzať v našej meditácii týmto nedostatkom. Taktiež sa učíme rozpoznať kvality, ktoré vyvstanú pri správnej meditácii. Takže prvotná meditačná inštrukcia je veľmi dôležitá, pretože poskytuje základ, od ktorého sa odvíja budúcnosť naších meditačných praktík. Takto sú rady, týkajúce sa prežitkov mysle, ktorá je nerušená a pokojná, veľmi dôležité.

Po praxi meditácie šamatha, kde sme sa naučili rozvinúť nerušenosť a stabilitu mysle sa môžeme posunúť ku druhej fáze meditácie, ktorá sa nazýva v sanskrte vipašjana alebo meditácia vhľadu. Toto je meditačná prax, v ktorej získavame hlbší pohľad do skutočnej podstaty našej mysle. Keď sa pozrieme do mysle, objavíme niečo, čo sa nazýva prvotné vedomie. Toto prvotné vedomie nie je dualistické a len prostredníctvom meditácie vhľadu môžeme dosiahnuť alebo rozpoznať túto nedualistickú myseľ. Bez meditácie vhľadu budeme stále chytení v dualistickom lipnutí a skutočná podstata mysle — múdrosť alebo aspekt prvotného vedomia — ostane nepoznaná a my nebudeme schopní ju dosiahnúť úplne.

Keď sa raz pozrieme do podstaty mysle, potom prostredníctvom predošlých meditácií vhľadu zlepšujeme kvalitu nášho prežitku prvotného vedomia. Časom sa to stane prirodzeným, niečím, čo sa rozvíja samo. Toto je bod, kde dochádza k spontánnemu rastu prežitku prvotného vedomia. Ak je myseľ rozrušená, nebudeme schopní zažiť prvotné vedomie. Preto je také dôležité v začiatočných meditačných praktikách rozvíjať mentálny pokoj, nerušenosť a stabilitu.

Takýmto spôsobom potom zažívame prostredníctvom meditácie rast prvotného vedomia mysle. Metódou, ktorá to rozvíja, je prax meditácie vhľadu, v ktorej sa učíme nepripútavať na realitu alebo stálu existenciu vonkajších objektov. Vnútorne rozpoznávame, že samotná myseľ nie je niečo, čo je kalné alebo rozrušené, ale v skutočnosti je podstatou jasnosti. Keď sa priamo v našej meditácii stretávame s nepripútanosťou na objekty a vnútornou jasnosťou mysle, spoločne nám dovolia uvidieť podstatu mysle. Podstatu mysle môžeme vidieť, len ak je myseľ nerozrušená myšlienkami. Myslenie povstáva cez kontakt alebo vzťah medzi mysľou ako subjektom a objektom, ktorý nachádza s mysľou väzbu. Takto sa myslenie stáva nevyhnutne dualistickým procesom. Keď je myseľ v stave dualistického lipnutia, bude rozmýšlať. Keď však myseľ pozná svoju vlastnú podstatu a dokáže ju rozpoznať ako svoju skutočnú podstatu, dochádza ku nedualistickému, prvotnému vedomiu. V skutočnosti v tomto bode vidí myseľ samu seba.

Pre ilustráciu tohto procesu na tejto úrovni meditácie: Keď ráno vstaneme, slnko už vychádza, aby prenikalo celým svetom a deň sa stáva ľahším. Ako deň postupuje s pohybujúcim sa slnkom, tak sa s pribúdajúcim svetlom rozplýva temnota. Toto je automatický efekt východu slnka. Je to analógiou k tomu, čo sa deje v našej meditácii. Čím viac vidíme podstatu mysle, tým jasnejšie podstata mysle žiari. Toto všetko sa deje, pretože myseľ má schopnosť poznať samu seba. Najprv dokáže rozpoznať, čo je už v nej a kvôli tomu myseľ už nie je rozrušovaná nekontrolovateľným myslením. Je to ako jasná, bezoblačná obloha. Slnečné svetlo môže svietiť bez prekážok; práve tak ako cez postupné pokračovanie našej praxe meditácie vhľadu narastá schopnosť rozjasnenia alebo videnia podstaty mysle bez prerušenia. Postupne sa prax stáva úplne prirodzenou.

Ako bolo načrtnuté, práve prostredníctvom meditácie dosiahneme posledné dve zo zmieňovaných šiestich paramít alebo šestich transcedentných cností. Táto dvojica je praxou meditačnej koncentrácie a praxou úplneho poznania alebo pochopenia, múdrosti. Paramitá je sanskrtské slovo, ktoré doslovne znamená niečo, čo dosiahlo svoju úplnosť. V našom prípade hovoríme o týchto dvoch kvalitách meditácie a múdrosti, ktorá dosiahla svoju úplnosť, svoju plnú realizáciu. Intuitívna alebo plne dosiahnutá meditatívna koncentrácia, piata zo šiestich paramít sa týka praktikovania meditácie nerušenosti, ako už bolo vysvetlené. Prostredníctvom tréningu mysle a postupného rozvoja našeho prežitku dosiahneme plnú realizáciu tejto kvality mentálnej stability alebo meditačnej koncentrácie.

Meditation

From A Talk Given By Shamar Rimpoche In Los Angeles On October 4, 2002

zdroj: shamarpa.org

There are two levels of benefit experienced by the practitioner of meditation. The first benefit is the immediate improvement in the conditions of daily life. The practice of meditation leads to a mind that is more peaceful, more tranquil and more at ease. Because the mind is more relaxed, events that usually disturb us seem to take on less importance and we stop taking them in such a serious way. Likewise, through meditation the mind gradually learns to be independent of external conditions and circumstances. This mind that is unaffected by outer conditions is then able to discover its own stability and tranquility. A stable mind, one that is not disturbed, leads to the experience of less suffering in our lives. These are the immediate benefits that come from regular meditation practice.

The long-term benefit of meditation is that when the mind is pacified, this gradually leads to purification of the mind's basic ignorance, which ultimately leads to buddhahood or enlightenment. In this state of enlightenment, the confusion of ordinary, everyday life no longer exists.

To experience pacification and tranquility, the mind must learn how to remain still. This is not our usual experience of mind. The mind is usually agitated, always in motion, thinking about many different things. We need to look deeply at the causes of this. Since beginningless time to the present moment we have cultivated a perception, a way of seeing things that is based on duality. We have a strong sense of ‘I,’ of personal existence due to what we call ego-clinging. This gives rise to the perception of external objects that are separate from the ego. This misconception inevitably involves a relationship between ‘self’ and the world around us, the objects with which we interact. This is the dualistic experience of the world that we all share. This fundamental sense of duality gives rise to all sorts of thoughts, ideas and movement in the mind. Therefore, when we initially sit down to meditate our experience of the mind is far from being peaceful or at ease. This is because the mind is completely distracted by strong activity in relation to external objects. This is the basic cause; this is how mental distraction comes about.

We need to apply a method to train this unstable mind to remain stable in one place. In this way, the mind becomes accustomed to the experience of stability. For this reason, in meditation we give the mind one single object to rest upon.

Before we begin to meditate, we should understand something about the qualities of mind, what the mind actually is. The mind is not a thing – it is not a material substance, a fixed object. It is comprised of the nature of knowing. It has this capacity. The mind is simply a succession of moments of consciousness, moments of awareness or moments of knowing. In essence, the mind is without obstruction, it is vast, it is unlimited. The mind is not an entity that exists as such and that lasts for a certain length of time. As the mind enters into relationship with objects, there arise a series of ever-changing instances of perception; therefore, the mind is not one continuous thing – it is impermanent. Thus, this mind, which has the capacity to know and is by nature unobstructed, must be trained to remain stable.
We need stability in order for the mind to recognize its true essence. Without this stability the mind is unable to recognize itself. The mind has the capacity to know or to recognize its own instability, its own impermanence. Because it is by nature something that knows, it can have knowledge of itself, i.e., knowledge of the fact that it is not stable. It is on the basis of that knowledge, that understanding of itself that the mind can then learn to be stable. So this mind, even though it is agitated, always in motion, nonetheless, it recognizes this instability and can transform it. This is quite different than the wind, for example. The wind is also constantly moving, but, because it is not comprised of mind, it cannot know that it is moving and therefore cannot calm itself down. It cannot stabilize itself. It is this knowing aspect of mind that allows the mind to work on itself.

The instability of mind will not be permanently removed simply by a meditation technique. In order to stabilize the mind, we need the mind to recognize its own nature. Once the mind has recognized its own nature it can reach true stability. Mind can experience itself directly. This means that the mind is capable of experiencing its true nature, unobstructed, free from grasping and fixation on the endless stream of mental content – our thoughts, perceptions and concepts. We habitually grasp at mind's appearances as if our own version is quite solid and real, thus losing the perspective to recognize the unobstructed quality of mind. We say that mind's true nature is emptiness. By empty, we mean that mind is clear; that it is empty of anything that is solid, permanent, or inherently self-existent.

If we do not meditate on the mind as it is, that is our personal experience of mind as it is in the moment, we will not be able to clearly see how the mind is agitated, how it is constantly distracted with an endless stream of thoughts. Once we realize that we are unable to experience a stable mind, we understand the necessity to train the mind, to tame it to bring it to a state of tranquility and stability. However, in order to train the mind, we need a reference point. We need to give the mind something to focus on. In the Buddha's teachings are explanations about the different supports or reference points to help stabilize the mind. Among those supports, the Buddha emphasized the method of resting the mind on the breath. The Buddha explained that in living beings, the mind is closely connected to the body. Therefore, mind and body are in close relationship, particularly mind and the subtle energy system of the body. This means that one way to experience tranquility is through working with the breath, because breathing is related both to the body and its subtle energies. This is why the initial meditation instruction recommends counting the breath.

The first meditation technique we use to tame the mind is called shamatha (Sanskrit) or shinay (Tibetan) meditation, which means 'calm abiding.' Shamatha consists of six steps – counting the breath, following the breath and resting on the breath are the first three steps. After you practice these for a long time, the mind will become tame. Then you progress to the next three steps that develop from concentration on the breath. Here we use analysis to see the connection between mind and the breath. Through this analysis you will realize the emptiness of the mind’s nature. You can develop an intuitive feeling for the mind and then you can play with it. You can change the concentration, the image upon which you focus and know that the mind is like a mirage – you can play with. After that you concentrate upon the nature of objects to see the essential emptiness of phenomena. This is how you complete shamatha, the concentration practice that trains the mind.

The purpose of a one-day teaching such as this is to give an overview of the different steps in meditation practice. When it comes to actually learning a meditation technique, then it is better to have a systematic series of explanations on a regular basis so that one can gradually develop one’s understanding of the practice of meditation.

When we are using the meditation method of counting the breaths, we count the breathing cycles (in-breath and out-breath being one complete cycle). We initially count continuously from one through five, the idea being to rest the mind on the breathing without any distraction until we reach five cycles and then continue to repeat the process. When we feel we can do this easily, we increase the number of cycles we count, but only for the duration of time we’re able to remain undistracted. All the time the mind is resting on the breathing and is not distracted elsewhere. With time we can actually reach a count of one thousand using this method without the mind wandering away from the breathing during that time. This constitutes the measurement of a certain level of stability wherein the mind is definitely under our control. This is what we call the pacified mind, tranquil or tamed mind.

Through this practice we develop in our meditation an inner experience of tranquility. As we improve our skills in this meditation technique, this ease and tranquility becomes an ongoing experience of the mind. This is the result of shamatha practice.

In general, when we receive teachings on meditation it is not customary to describe all the various different meditation techniques in the space of one single lecture. We have to systematically learn the practice of meditation, beginning with being able to sit in the correct posture. Sitting properly in meditation is the first subject that is taught. This is followed by a second series of explanations that describe how the mind learns to rest on the meditation object. This is followed by a third level of explanations where we learn to distinguish faults of incorrect meditation and how to prevent these kinds of defects from arising in our meditation. We also learn to recognize the qualities that arise in correct meditation. Actually, the initial meditation instruction is of very important because it provides the foundation for which development of our future meditation practices rest. Thus, the instructions on experiencing a mind that is tranquil and pacified are of utmost importance.

After practicing shamatha meditation where we've learned to develop the mind’s tranquility and stability, we then move into the second phase of meditation called vipashyana (Sanskrit) or insight meditation. This is a meditation practice in which we gain a profound insight into the true nature of mind. When we look into the mind we discover what is called primordial awareness. This primordial awareness is non-dualistic and it is only through insight meditation that we can access or recognize this non-dual mind. Without insight meditation we will always be caught up in dualistic clinging and the mind’s true nature – the wisdom or primordial awareness aspect – will remain obscured and we will not be able to access it at all.

Once we have seen into the nature of mind, then through further insight meditation we improve the quality of our experience of primordial awareness. With time, this becomes natural, something that will develop by itself. This is the point where there is spontaneous growth of our experience of primordial awareness. If the mind is agitated, however, we will not be able to see this primordial awareness. This is why it is important in the initial practice of meditation to cultivate mental calm, tranquility and stability.

This, then, is how one experiences through meditation the growth of primordial awareness in the mind. The method to develop this is the practice of insight meditation where we learn not to grasp at the reality or the fixed existence of external objects. Inwardly we recognize that the mind itself is not something that is dull or obscured, but is in fact the nature of clarity. When we encounter directly in our meditation the non-grasping at objects and the inner clarity of mind, these two work together to allow us to see the essence of mind. We can only see the essence of mind if the mind is unobscured by thoughts. A thought arises through the contact or the relationship between the mind as subject and an object that is being related to by the mind. Thus, thought is necessarily a dualistic process. When the mind is in a state of dualistic clinging it will think. When, however, the mind knows its own essence and can recognize its true nature, then this is the experience of non-dualistic, primordial awareness. In fact, the mind at that point is seeing itself.

To illustrate this process at this level of meditation, when we wake up in the morning the sunlight is already beginning to filter into the world and the day is getting lighter. As the day goes by the light increases as the sun gets higher and as the light increases the darkness is dispelled. This is the automatic effect of sunlight. This is analogous to what happens in our meditation. The more we see the nature of mind, the more clearly the nature of mind shines. This all happens because the mind has the capacity to know itself. It can initially recognize what is already there in the mind and because of that, the mind is no longer affected by uncontrolled thinking. This is like the unobscured, cloudless sky. The sunlight is free to shine without hindrance; just as through the gradual continuance of our insight meditation practice, the ability to light up or to see the nature of mind increases without interruption. Gradually, the practice becomes completely natural.

It is through the practice of meditation as outlined that we accomplish the last two of what are referred to as the six paramitas or the six transcendental virtues. These two are the practice of meditative concentration and the practice of full knowledge or full understanding, wisdom. Paramita is a Sanskrit word that means literally something that has reached its fulfillment. Here, we are talking about these two qualities of meditation and wisdom having reached their full achievement, their full accomplishment. The transcendental or fully accomplished meditative concentration, the fifth of the six paramitas, is related to the practice of tranquility meditation as explained earlier. It is through training the mind and the gradual development of our experience that we come to the complete fulfillment of this quality of mental stability or meditative concentration.

When we discuss the stability of mind, we often refer to the three stages of stability. The first stage might not seem like stability at all because it is in fact the recognition of just how agitated our mind really is. Our experience in meditation may be that there seems to be an increase in thought, that the mind is greatly agitated like a river flowing down a rocky mountain. This, however, is not a defect in our meditation. It just means that the mind is now calm enough to be able to recognize its own agitation. Not being involved in that agitation, it can actually recognize just how agitated it is.

Once we recognize this, we should not become stuck on it, but move on with our tranquility practice until the mind becomes more trained. At that point, we will experience mind as a constantly flowing river, gently moving along. This is the result of the mind being more pacified and trained. This is followed by a third stage of practice during which the mind is able to remain in a state of stability for as long as it likes. Here, one has complete control or mastery of the state of stability.

These three stages of meditative concentration are called the three stabilities. In the first stage we still need to teach the mind to stabilize itself by resting on an external reference point – some kind of object. This is absent in the second and third stages where there is no longer any need for a reference point.

In the second stage, while we do not have a reference point, there is still certain watchfulness. We need to observe when the mind is stable and when it is moving and thinking. We need to recognize these states and gradually stabilize the mind further. There’s a certain amount of deliberate effort required in this phase in order to maintain the quality of our meditation.

By the time we reach the third stage, mental pacification and tranquility automatically occur without any effort whatsoever. The second stage leads to the third stage without any intervention on our part. This third and final stage corresponds to the accomplishment of tranquility meditation. This is the equivalent of the accomplishment of meditative concentration or what we call the fifth paramita, the transcendental virtue of meditative concentration. It is from then on that we can enter into the phase of insight meditation.

The stage of insight meditation is much more difficult for us to actually judge or measure because it is endless. In fact, we continue insight meditation practice right up until the very moment of enlightenment. Therefore, it is not a practice that can be judged to last for a certain amount of time and then we do something else. Insight meditation will take us to enlightenment itself.

Insight meditation is so vast it is difficult from our point of view to comprehend what it really is; it is a realm of meditation that takes us beyond dualistic manifestation. Initially, insight meditation brings some minor experience of reality or the true nature of things. As we continue with this practice it expands and grows – it develops beyond our current ability to follow its progress. That’s why we say it is endless. Insight meditation is the perfection of wisdom, the sixth paramita or the sixth perfection.

Presently, we are unable to see the nature of mind, even though mind has the capacity to see its own nature. Right now our mind is full of obscurations. However, these very obscurations can become the means through which we can access the genuine qualities of mind. The minds of most all living beings are currently in a state of ignorance. This ignorance forms the basis upon which the obscurations of the mind appear. However, all of these obscurations can be purified and lead to the attainment of enlightenment. The capacity to transform obscurations into qualities is what we refer to as buddha-nature. Each and every living being has this capacity to transform their mental obscurations into the qualities of enlightenment.

To better understand obscurations, we will briefly discuss karma, the law of cause and effect. This will help us to understand the relationship between our actions and the results we experience. The practice of virtue is the remedy that allows us to purify all past karmic actions.

Karma is the accumulation of actions based on thoughts in our mind and actions that are produced by that thinking. If we look at how the mind thinks, or the ideas or concepts that come up in the mind, we see that they are based upon the interrelationship between mind and objects that is produced by the emotions. Sometimes the mind is influenced by ego-clinging or selfishness. Sometimes the mind is influenced by strong anger or aggression and sometimes by strong desire or attachment, pride, or jealousy. All of these emotional states cause the mind to create ideas and to perform actions that create what we call a karmic potential, a karmic seed. These karmic seeds are collected in the mind where they continue as habitual tendencies. As these tendencies ripen, as the karma created by confused thought or action comes to full fruition, this produces the experience of an event in our impression of the world around us. This is our karma, the manifestation of the confused mind. So karma can be either in the consciousness as a potential; it can be in the process of ripening; or it can be fully-ripened karma.

If instead of developing negative emotions in the mind such as desire, anger or jealousy, we develop the qualities of love and compassion, then we have good motivation as a basis for the actions we perform. The result will then be that all our actions will strengthen the quality of virtue. All actions that are motivated by genuine love and compassion are inevitably going to result in virtuous actions. There is no way that a genuine loving or compassionate action could produce a non-virtuous result. These virtuous actions are also collected in the mind stream and they will ripen into an experience of the world – an illusion or a manifestation around us that contains positive qualities and fortunate circumstances.

When we talk about positive and negative we have to view or understand these terms in relation to attaining enlightenment. We define fortunate karma as conditions that help us move closer to enlightenment and negative karma as unfortunate conditions that compromise our opportunity to reach enlightenment.

We talk about existence as being either fortunate or unfortunate. A fortunate existence is to be born as a human being with a human body in a human world with human friends. Our experience of life is a very positive one, giving us many opportunities to further our progress towards enlightenment. An example of an unfortunate rebirth is if we manifest as a ghost rather than as a human being. In that case we would have the body of a ghost; we’d live in a ghost world; we would perceive the world around us as the kind of manifestation experienced by a ghost and all our friends would be ghosts. Life would be very unfortunate indeed. However, things could get worse – we could have the karma to manifest as an insect. Even though the insect may be flying through the human world, it doesn’t have the ability to contact human beings and benefit from the human world. The world in which the insect is living is not a human world; it is a world that is experienced from the point of view of an insect. This means that in order for the insect to make meaningful contact with another living being, such a contact can only take place when it makes contact with another insect. If the insect makes contact with a human being the insect doesn’t perceive that as beneficial or of any use whatsoever. This is the life of an insect. The insect has various faculties and sense perceptions, as well as certain tendencies. Driven by its instinct to survive, an insect can easily commit a negative act; whereas, even though all beings have buddha-nature, in the insect realm accomplishment of virtuous actions is of extremely difficult.

Therefore, we can see how important it is to have a fortunate existence with all the faculties, potential and capacities to develop toward enlightenment. It is highly beneficial to have this kind of rebirth, this human situation. What do we do to ensure that it continues? We need to engage in actions and behaviors that are motivated by love and compassion. For instance, one of the kinds of actions that we can engage in is the practice of generosity, cultivating generosity based upon the motivation of love and compassion. If we practice generosity with this kind of pure motivation then everything we do will continue to create good fortune and fortunate conditions. This means that from year to year, from life to life, we will be getting closer to attaining enlightenment. That is the practice of generosity, the first paramita, the perfection of generosity.

The second paramita is the perfection of ethical conduct. This affects everything we do, including all the other paramitas. Here we work within the illusion that we are caught in order to develop something positive within that illusion. In these practices, whether it is meditation where we are dealing directly with the causes of the illusion, or the practice of generosity where we’re dealing with the situation of the illusion, we should not harm living beings by our actions. This is the essence of ethical conduct. It means that whatever our practice we should avoid causing any harm to living beings. Even in our practice of virtue, we must ensure that it doesn't cause harm to others. If we do this, then the mind can be more firmly rooted in positive karma and this will mean that our meditation progresses, the confusion of mind diminishes, the mind becomes freer and ultimately becomes more able to see its own true nature. All this is the result of the perfection of the paramita of ethical conduct.

The discipline of ethical conduct is to enable us to give up or renounce anything that can be harmful to our practice and to encourage all things that can be beneficial to our practice. The practice of ethical conduct becomes the basis for purification and improvement in whatever practice we are doing.

Concerning the third paramita, the practice of patience, there are two categories. Patience or tolerance can be exercised in relation to outer circumstances or to inner circumstances. If we look at outer circumstances, this means not replying in kind when we are attacked or insulted in some way, but instead reacting from the basis of love and compassion. We must learn to respond to aggression with love and compassion. As for the inner kind of patience, there is a strong practice and a more subtle practice. The more obvious practice of inner patience is accomplished when we cut off thoughts and feelings of anger as soon as we are aware they are arising in the mind. We don’t follow or engage with these thoughts and emotions. The more subtle practice of patience is related to overcoming the darkness of ignorance in the mind. This means that when any thoughts or ideas of a dualistic nature develop in the mind, we exercise the practice of wisdom – the practice of complete understanding of the nature of thoughts so as to not get caught up in dualistic thinking. In this way we see through or into the very nature of our thoughts. This is also patience.

Concerning the fourth paramita, the practice of perseverance, initially this is quite simply the exercise of cultivating exertion or will power in more circumstances and applying it. This is followed by a second stage that involves constant effort. That means our efforts to do anything should be continual, not off and on, but regular. There is then a third phase where our ability to persevere, to exercise energy and to deal with a situation is something that is easy, automatic and completely untainted by any deliberate effort because this is a natural functioning of the mind. This kind of ingrained or innate perseverance will lead us as we continue with this practice to the very threshold of enlightenment. As we travel the path it will allow us to be of great benefit to living beings.

The cultivation of the perfections of ethical conduct, patience and perseverance will be of great benefit to our practice of the other three perfections – generosity, meditation and wisdom. It is through the gradual accomplishment of all six paramitas that we progress on the path towards enlightenment.